Inle - jezero plovoucích zahrad

Inle - druhé největší jezero Myanmaru, nebo chcete-li Barmy, leží v samém srdci země ve státě Shan ve výšce 880 m.n.m. Vody jezera se kolébají ve větru návětrné strany šanských hor, jejichž svahy zajišťují dostatek vláhy pro jezero, a to hlavně v období dešťů. Celková plocha vodní hladiny se pohybuje kolem 120 km2, právě v závislosti na střídání období sucha a dešťů.

Průměrná hloubka jezera kolísá podle ročního období mezi 1,5 až 5 m a až jednu čtvrtinu celé jeho plochy pokrývají vodní zahrady. Uhodli byste co se může na vodní hladině pěstovat? No, přece rajčata – tvoří až 90% všech plodin jezera, protože právě pro ně je přítomnost vody nezbytná. Rajčátka, která zde dozrávají, jsou považovaná za nejchutnější z celého Myanmaru a tvoří základ tradičního salátu – plátky rajčat smíchané se sladkou šalotkou, čerstvě opraženými křupavými buráky a přelité dresingem se sezamovými semínky. Farmáři rajčata sklízejí ještě zelená, nebo lehce načervenalá a od května do prosince je rozvážejí po celé zemi i za hranice do sousední Indie, Laosu a Kambodže. Zbylých 10% pěstovaných plodin tvoří fazole, okurky, papriky, tykve a pak květiny.

Hospodaření na plovoucích zahradách zvaných Ye-chen vymysleli před více jak sto lety zdejší obyvatelé z kmene Inthů. Farmáři dnes, tak jako před stovkou let, vplétají do kostry z bambusu vodní řasy a stonky vodního hyacintu, čímž vytvoří plovoucí „matraci“ o tloušťce cca 1 m. Tu pak postupně zúrodňují rostlinným popelem, bahnem ze dna jezera a dalšími vodními řasami i kytkami.

Jak se zahrady postupně rozrůstaly, staly se jedním z hlavních zdrojů obživy pro vesnice na jezeře i kolem něj od konce 19. století až do roku 1960, kdy Barma přešla k socialismu. Centrální plánování zavedlo direktivní zásobování z jižních oblastí států, vodní zahrady ztratily svůj význam a zanikaly. Opětovný rozvoj nastal s koncem socialismu na začátku devadesátých let. V období mezi roky 1992 až 2009 vzrostla plocha vodních zahrad o více jak 500 %. Na jedné straně nový systém navrátil tradiční obživu místním lidem, na druhou stranu bohužel tržní systém s sebou přinesl tlak na zvyšování výnosů, zavádění nových odrůd a používaní hnojiv a pesticidů, které jezeru nesvědčí. Rajčat roste více a jsou větší, s nimi ovšem narůstají plochy hyacintů, které komplikují život ryb i dopravu tradičními čluny, které jsou primárním prostředkem pohybu po Inle, ať už mezi domy na kůlech, chrámy, školou….

Když na Inle zavítáte jako turista a projíždíte po jezeře, nemůžete minout všudypřítomné rybáře, sběrače řas a těžaře bahna ze dna jezera. Pohupují se na bárkách zcela současných s dieselovými motory i na tradičních člunech, které místní ovládají jednou nohou. Právě obrazy jednonohých veslařů v širokých kalhotách, usmátě pózujících se sítí, nechybí v žádném z cestovatelských průvodcích a zajímavostech z Myanmaru.

Podobně jako zahrady, rozrostly se i vesnice na jezeře; z původních pěti na současných sedmnáct. Každá z vesnic se specializuje na některé z řemesel. Znáte pohádku, jak krteček ke kalhotkám přišel? Tady v některé z mnoha dílen na kůlech můžete vše shlédnout v přímém přenosu – avšak s jedním rozdílem; tkalci nepoužívají len, ale jako asi jediní na světě vlákna ze stonků lotosů. Divíte se? Ano, je to ten lotos, jehož květ byl a je v řadě asijských náboženství posvátnou květinou a symbolem čistoty. Zde se vlákna z jeho stonků ručně a pracně mění v krásné originální látky. Pracnost celého procesu odráží cenovka i s patřičně vysokou cifrou. Nutno ale dodat, že i zde je prostor ke smlouvaní.

Ale nejen rajčaty a lotosovými látkami jsou místní proslulí. Na jezeře můžete navštívit i celou řadu dalších řemeslných dílen a obchůdků. Vyhlášená je vesnice stříbrotepců. Je fascinující sledovat, jak pod rukama mistrů vzniká postupně ze stříbrného ingotu rafinovaný šperk, misky pro kláštery, zdobné krabičky nebo přívěsek pro turisty. Bez využití jakýchkoliv strojů od tavení, přes tepání, rytí až po závěrečné leštění se tu rodí kousky, jejichž krása spočívá především v dodržování tradice a trpělivé ruční práci.

Tak jako mezi řemeslníky-stříbrotepci těžko naleznete ženu, výroba voňavých doutníků je naopak jejich doménou. V několika domech mladé dívky i vdané paní rolují cigarety a doutníky. Do tathanového listu s charakteristickou zelenou barvou balí směs tabáku s různou přichutí. Můžete si vybrat od banánu, ananasu, anýzu, přes tamarind, hřebíček, mátu až třeba k medu. Vybrat ten správný list, naplnit, zabalit, zahnout jednu stranu, zastřihnout druhou, zalepit a šup je v pár sekundách hotovo. Už jen 499-krát a denní norma bude splněna. V hlavní roli sice nejsou stehna kyprých kubánských mulatek, ale i tak půvab místa ocení každý, kdo má rád klidné chvilky s čajem a vůní doutníků.

 

 

 

 

Rybář na jezeře Inle

Používáme cookies k přizpůsobení obsahu pro vás a analýze našeho provozu. Zjistěte více o tom, jak používáme cookies, a přečtěte si naše Prohlášení o ochraně osobních údajů.

Přiímám
x