Intro image

Piramal Haveli

Dvacáté století a novější

Lokalita: Bagar, oblast Šékhávatí, Rádžasthán, Indie

Pírámal havélí je dechberoucí stavba v rádžasthánsko-italském stylu, která se nachází v městečku Bagar vzdáleném asi 40km od města Mandává. Je jedním z mála rádžasthánských heritage hotelů a zároveň v oblasti Šékhávatí jedním z hotelů nejblíže Dillí. Havélí byla postavena v roce 1928, má rozlehlou zahradu a dvě sloupová nádvoří zdobená freskami letících andělů, letadel a bohů v automobilech. Tímto unikátním charakterem se restaurovaná Pírámal havélí odlišuje od ostatních hotelů v oblasti. Udělejte si z unikátního rádžasthánského heritage hotelu svou základnu a užívejte si dobrodružství při objevování okolních vesnic.

Pokoje a vybavení

Hotel disponuje devíti přízemními pokoji umístěnými kolem centrálního nádvoří. Každý z pokojů je vymalován a zařízen v jiné pastelové barvě, což navozuje příjemnou atmosféru (růžový, modrý, zelený, žlutý pokoj atd.). Pokoje byly renovovány a vybaveny s citem pro spojení modernity s tradiční krásou této stavby. Piramal uspokojí cestovatele s jakýmkoliv rozpočtem, kteří touží poznat krásu rádžasthánských havélí.

Historie

Výraz "bagar" prý v místním starém dialektu znamenal uzavřený prostor pro zvířata. Město bylo srdcem oblasti zvané Bagar pradéš, kraje pokrytého hustými lesy, kterému v 11. století vládla dynastie Čauhánů. V 15. století byl Bagar dobyt Pathány a Alá-ud-dín Khán Nágar, vládce sousedního regionu Narhar, jej poté učinil svým hlavním městem.

Region Šékhávatí, kde Bagar leží, byl původně pod vládou panovníků z Ambéru, od nějž jej v roce 1471 odtrhl Rao Šékha. Nágadští Patháni, muslimové, kteří se zde usídlili roku 1456, udržovali s Šékhávaty dobré vztahy. Zůstali v Bagaru až do rozdělení Indie roku 1947, kdy odešli do Pákistánu. Potomci Ráo Šékhy si však udrželi nezávislost na bratrancích z Ambéru-Džajpuru až do vlády Savaí Džaj Sinha II. (1700-1743), který přivedl oblast Šékhávatí opět pod správu Ambéru. Po skončení období jeho vlády však přetrvávaly v Šékhávatí turbulence a nepokoje až do podepsání smlouvy subsidiární aliance mezi Brity a panovníky z Džajpuru v roce 1803, a jejím opětovném podepsání v roce 1818. Tento podpis mimo jiné znamenal, že veškerý obchod byl od té doby veden přes britské celní úřady. To, co se zprvu zdálo být překážkou, podnítilo vznik rozsáhlé obchodní diaspory ve vzdálených přístavech v Kalkatě a Bombaji a zrod nejbohatší indické komunity zvané Márvárci. Ačkoli nejsou obyvateli Márváru (dnešní Džódhpur), spadají pod tento název i Pírámalové a Rungtové z Bagaru či jejich sousedé Dálmijové z Čirávy a Birlové z Pilání, kteří pocházeli z někdejšího státu Džajpur. Obecné pojmenování Márvárci vzniklo díky podobnému vzhledu a oděvu prvních přistěhovalců z Márváru a pozdějších obchodníků z Šékhávatí - nosili bílá dhótí a barevné turbany. Poté co vydělali jmění obchodem, vrátili se Márvárci do svých rodných vesnic, kde stavěli neobyčejné havélí, často zdobené freskami s evropskými motivy.

Brána Pírámal v Bagaru byla vztyčena roku 1928 u příležitosti příjezdu džajpurského mahárádži Savai Mán Sinha II, jenž jí projel na hřbetě slona. Dal ji postavit Séth Čaturbhudž Mákharijá (1892-1958), jehož rodina původně pocházela z vesnice Mákhar. Do Bagaru se rodina přemístila poté, co v Bombaji nahromadila značný majetek obchodem s bavlnou, opiem, stříbrem a jinými komoditami. Do Bombaje se odstěhoval Pírámalův praprapradědeček, rodina tedy opravdu zbohatla až o 4 generace později.

Vztyčení tak velké brány příslušníkem obchodnické komunity na počest příjezdu rádžpútského panovníka do vesnice bylo ve své době významné symbolické gesto, které ilustruje vztahy mezi rádžpútskými vládci a obchodnickou třídou v první polovině 20. století. Mahárádža z Džajpuru věnoval na oplátku Séthu Pírámalovi tzv. Tazim - dědičný nákotník coby odznak panovníkovy úcty, který krále zavazoval povstat a přijmou Pírámalův pozdrav. Séth se tak proslavil, že jeho následovníci přijali jméno Pírámal coby své příjmení.

Šékhávatští vůdci, kteří byli vazaly Džajpuru, používali různé tituly, např. rao bahádur, mahárádža, rádža, thákur, rávat, rao rával a rao rádža, a byli zařazeni do zvláštní kategorie nazvané mamlá gudžar. Protože jim džajpurští vládci nikdy zcela nedůvěřovali, stály všechny jejich džajpurské domy (až na dům rodu Khačrijávů) mimo hradby starého města, na severojižní ose z Čand Pól podél Sansár Čandra road. Rovněž jim nebyl dovolen ozbrojený doprovod. Historik Džádúnáth Sarkár je nazývá "neovladatelnými Šékhávaty". Tato vzájemná nedůvěra přetrvala až do konce vlády mahárádži Mán Sinha II. Džajpurští vládci nazývali oblast Šékhávatí "iláká gair" (cizí území).

I přesto však rádžpútští šlechtici z Šékhávatí a známější Séthové navštěvovali slavnostní shromáždění na královském dvoře, která se konala při zvláštních příležitostech. Mezi panovnickým dvorem a Séthy z Šékhávatí existovala nepřetržitá interakce, která nabírala různých podob. Kupříkladu město Lačhmangarh v srdci Šékhávatí dal roku 1806 postavit Ráo Déví Sinh podle geometrického půdorysu města Džajpur - na třech hlavních křižovatkách leží náměstí, na němž se obvykle nachází chrám či tržiště. Sousední městečko Mukundgarh založené thákurem Madanem Sinhem z Navalgarhu vychází ze stejné předlohy.

Zatímco měli rádžpúti coby kasta vládců a válečníků tradičně na starost bezpečí komunity, ujala se bohatá vrstva obchodníků péče o její záležitosti a sociální blaho. Poté, co si pro sebe postavili havélí a bylo-li to možné i zahradu, jež byla v poušti opravdovým luxusem, postavili Márvárci pět dalších staveb a teprve pak považovali své životní dílo za dokončené. Séthové vybudovali pro svou vesnici následující: studnu či vodní nádrž nazývanou baórí, góšálu - příbytek pro krávy, chrám, školu a dharamšálu - útočiště pro poutníky. Později přidali ke svým obecně prospěšným projektům také nemocnice.                                          

Poptat

 

Používáme cookies k přizpůsobení obsahu pro vás a analýze našeho provozu. Zjistěte více o tom, jak používáme cookies, a přečtěte si naše Prohlášení o ochraně osobních údajů.

Přiímám
x